neděle 18. dubna 2021
Martin Luther (10.11.1483 – 18.2.1546)
Philipp Melanchthon (16.2.1497 - 19.4.1560)
Vskutku podivný a rozporuplný úděl nese dílo tohoto velkého muže reformace. Zatímco některé jeho práce se staly věroučnými dokumenty luterství, jiné byly rozhodně odsouzeny. Ostatně on sám zakusil mnohou hořkost nepřátelství, a to především od „svých vlastních“.
Když se již v sedmnácti letech stal mistrem v Tübingen, dalo se tušit, že jeho vzdělanost získá široký věhlas. Byl znalcem klasických jazyků, vydal řeckou mluvnici. Jeho rozhled byl ovšem širší, orientoval se s přehledem ve filozofii, fyzice a historii a – teologii. Od roku 1518 působil ve Wittenbergu, kde se Lutherovým vlivem stal stoupencem nastupující reformace a jeho nejbližším spolupracovníkem. Reformaci věnoval i své skvělé humanistické vzdělání. Již v roce 1521 vydal knihu Loci communes, první pokus o systematickou teologii postihující reformační učení: „Nevidím, proč by za křesťana měl být pokládán ten, kdo zanedbává váhu hříchu, zákon a milost. Z nich se totiž vpravdě poznává Kristus. Poznávat Krista znamená poznávat jeho dobrodiní, a nikoli, jak se tvrdívá, zkoumat jeho přirozenosti a způsoby jeho vtělení. Nevíš-li, proč se Kristus vtělil a byl ukřižován, k čemu je ti znalost dějin?“V roce 1530 napsal vyznání víry, které luteráni na říšském sněmu předložili císaři (Augsburské vyznání), a později rovněž jeho Obranu. Obě tato díla dodnes patří mezi základní vyznání luterství. Ve vztahu ke katolictví je jejich tón zřetelně umírněný, nicméně podstatné věci vyjadřují jasně: „lidé nemohou být před Bohem ospravedlněni vlastními silami, zásluhami nebo skutky, ale jsou ospravedlňováni zdarma pro Krista vírou, jen když věří, že jsou bráni na milost, a že se jim odpouštějí hříchy pro Krista, jenž svou smrtí učinil dosti za naše hříchy. Tuto víru Bůh počítá před sebou za spravedlnost.“
středa 14. dubna 2021
Po Únoru 1948
„Příslušník, který stál mně nejblíže, mne vší silou udeřil pěstí do tváře, poté jeho kolega přidal ještě silnou ránu do nosu... Vyšetřování trvalo několik hodin. Příslušníci se měnili, ale všichni měli stejný přístup. Byl jsem bit většinou do hlavy – pěstí nebo gumovým obuškem… Byl začátek dubna 1950…“ Těmito slovy popisuje evangelista Vladimír Fajfr svou první (a zdaleka ne poslední) zkušenost s praktikami StB. Uchvácení monopolu moci komunisty v únoru 1948 nastolilo ve společnosti atmosféru teroru různých podob.
V říjnu 1949 byly vydány církevní zákony, kterými komunistický stát nad církvemi převzal absolutní kontrolu. Jednota českobratrská musela v roce 1951 projít tzv. systemizací sborů, což znamenalo ustanovení počtu sborů, pro něž bylo schváleno místo kazatele. Došlo tak k nucenému snížení počtu sborů z 39 na 28, tedy skoro o třetinu! Veškeré aktivity církve spadaly pod ostrý dohled státu, jeho církevní tajemníci rozhodovali prakticky o všem (např. udělení souhlasu kazatelům k vykonávání povolání, souhlas s mimořádnými shromážděními, ke službě kazatele z jednoho obvodu v obvodu jiném, schvalování kandidátek staršovstva aj.). Kandidátka pro volbu členů Rady musela rovněž projít schválením, státní úřad pro věci církví musel schválit řád církve, vyznání apod., nemluvě o systému kontroly založeném na udavačství a spolupráci s StB, šikanování všeho možného druhu a jiného byrokratického omezování.
Kromě přímé perzekuce (věznění po vykonstruovaných procesech, z mnoha jmenujme alespoň kazatele A.Voříška, B.Schneidera nebo J.Polanského) zakoušela velká část členů existenční potíže různého druhu (zákazy povolání, šikana, zákazy studia apod.). Ne každý pod tlakem osvědčil věrnost Kristu...
Aktivita při duchovní výchově mládeže byla mnohdy přitěžující okolností. Spolky mládeže byly zakázány, stejně jako časopisy pro mládež a organizování letních táborů mládeže či dorostu. Již v roce 1948 byly zastaveny některé časopisy, v roce 1951 pak i hlavní časopis Českobratrská rodina (obnovit ji bylo možné až v roce 1968). Byla zrušena sociální práce, zlikvidována biblická škola v Kutné Hoře...
Publikace 120 let v Božích službách, vydaná Sborem v Praze 1, celé období komunismu charakterizuje mj. nadpiskem Boží věrnost nad naší nevěrností… Konstatuje, že církev nešla v období totality cestou viditelného odporu. Ale zároveň dodává, že z Božího slova zaslechla, že víc se sluší poslouchat Boha než lidi, a tomu se většina bratří a sester podřizovala a různými způsoby na sebe brala Kristův kříž. To zůstává výzvou i v aktuálních poměrech.Poválečné roky
Konec války přinesl i křesťanům z Jednoty českobratrské nekonečnou úlevu a Bohu vděčnou radost z osvobození od okupačního jha. Zároveň rostla touha sloužit k duchovní obnově a využít nově otevřené misijní příležitosti.
S radostí byly po šestiletém odloučení znovu navázány svazky se slovenskými sbory, práce na Podkarpatské Rusi po jejím vynuceném odstoupení SSSR pochopitelně ovšem obnovena nebyla. Obrovskou výzvou zato ale bylo válkou a odsunem Němců hluboce rozvrácené pohraničí. Bylo možné vrátit se na místa, kde církev dříve působila, ne všude ale práce šla podle představ. Například v Trutnově se sbor obnovit nepodařilo, vznikla zde jen stanice sboru českoskalického. Na druhou stranu ale vyrostly v pohraničí sbory nové, vytvořené tam, kam se rozhodli odejít mnozí členové z vnitrozemí. V severních Čechách se centrem stal sbor v Ústí nad Labem, vznikly i stanice v Děčíně, Teplicích, Dubí aj. V roce 1947 byl Konferencí uznán také sbor v Liberci se stanicemi v Novém Městě pod Smrkem a Hraničné u Jablonce. Třetím nově založeným sborem byl i z tehdejšího pohledu poněkud zvláštní projekt bratrské obce, jež vznikla pod vedením kazatele Erlicha ve Staré Libavě na Olomoucku. Myšlenku, že by novými obyvateli této vysídlené obce byli výlučně členové JČ, kteří by i společně hospodařili, sice úřady nepodpořily, ale přesto se zde usadilo vícero rodin, které vytvořily sbor. Vznikaly i další větší stanice, jmenujme alespoň Karlovy Vary nebo Chomutov.
Válka de facto ukončila bezprostřední vazby církve na American Board. Poslední misionář, John S. Porter, zemřel v září 1938. Nabídku na vyslání misionáře po válce Rada zdvořile odmítla hlavně z teologických důvodů, kvůli posunu kongregacionalistů příliš liberálním směrem.
Významným počinem byla z iniciativy České biblické práce založená biblická škola v Kutné Hoře. Přestože vyučujícími byli především kazatelé JČ, škola byla mezidenominační a studenti byli české, slovenské a polské národnosti.
Na dlouhou dobu poslední rozkvět zaznamenala rovněž sociální práce. Pro práci se seniory se podařilo získat státem po válce zkonfiskovaný zámek v Suchomastech, pokračovala např. i práce sirotčince ve Chvalech a dětské ozdravovny v Kařezu.
Čas náboženské svobody se ale pomalu blížil ke konci. Únor 1948 a další akce komunistické vlády na čtyři desetiletí totálně změnily veškeré poměry ve státě. Nástup nových, těžkých časů Jednotě českobratrské symbolicky zvýraznila ještě jedna událost: 26.října 1948 zemřel František Urbánek. To už ale čas našeho národa odměřovaly kremelské hodiny.Období protektorátu
Tísnivá atmosféra období po Mnichovu a okupace v březnu 1939 hluboce poznamenaly život celé naší země. Nové poměry se pochopitelně nemálo dotkly i Jednoty českobratrské.
V případě některých sborů se jednalo o samotnou jejich existenci. Jako první musel být po anšlusu Rakouska v březnu 1938 zrušen sbor ve Vídni. Po obsazení pohraničí církev přišla o (německý) sbor v Trutnově a také v Chudeříně (Litvínov), kde byl sbor úředně zrušen i přes to, že se připojil k německé Freie Evangelische Gemeinde. Činnost stanice v Českém Krumlově přešla do ilegality.
Po 15.březnu 1939 nastaly ještě horší časy. Na Slovensku byla Jednota zrušena, bratislavský sbor se nuceně připojil k reformované církvi, sbor v Prešově našel azyl v církvi baptistické. Na Podkarpatské Rusi, obsazené Maďarskem, se rovněž práci podařilo převést do péče baptistů. Jednota v protektorátu čelila návrhům svobodných německých církví na spojení s nimi, které byly existenčně výhodné, ale ze zřejmých důvodů zcela nepřijatelné. Rada tento druh kolaborace odmítla.
Život církve se velmi scvrkl na prosté konání nedělních bohoslužeb a jiných pobožností, vydávání časopisů jí bylo zastaveno, publikační činnost byla silně omezena, misijní činnost minimalizována, konference se několik let nescházely. Mnohé členy postihlo totální nasazení na práci v Říši, mnozí čelili výslechům, někteří zakusili vězení. Členové Rady byli sledováni gestapem. František Urbánek, který byl znám svými vztahy s prezidentem Masarykem a měl syna v USA, byl považován za politicky podezřelého a musel čelit výslechům v obávaném Petschkově paláci. Tajemník Rady, Josef Cvrček, byl za pomoc židovské rodině v roce 1944 zatčen a internován v koncentračním táboře v Dachau.
Přesto církev žila dál, zvěstovala Boží slovo a konala službu lásky. V roce 1940 se ještě podařilo uskutečnit sjezd mládeže v Brně a Česká biblická práce v Kutné Hoře vydala Bibli kralickou. Nezapomínalo se na totálně nasazené, byly sestaveny adresáře, jež jim umožňovaly kontakt, byla jim posílána balíčková pomoc a kazatel Svoboda byl pověřen pastýřskou péčí mezi nimi. Je s podivem, že v těžké době se přihlásilo nemálo bratří do kazatelské služby. Zármutek způsobilo naopak několikaleté rozdělení v husineckém sboru. V únoru 1945 byla při bombardování zasažena vinohradská modlitebna.
Konec války byl vděčně přivítán radostnou touhou po nové práci, která by nabízela duchovní orientaci v poválečné obnově. Nikdo ovšem netušil, jak krátký čas bude nadějím dopřán.František Urbánek a TGM
Kazatel František Urbánek patřil mezi nejvýraznější osobnosti Svobodné církve reformované i Jednoty českobratrské. Ve své službě kazatele evangelia se v lásce dokázal přiblížit těm nejprostším a nejpotřebnějším, ale i intelektuálům či lidem z vyšších vrstev. Jednoznačně nejznámější je jeho blízký vztah s prezidentem T.G. Masarykem. I ten ale vznikl a rozvíjel se ve vlastně běžných souřadnicích Urbánkovy služby.
V roce 1892 byl Urbánek zvolen vikářem v pražském reformovaném sboru a jeho úkolem bylo vyučovat děti a konfirmandy. Tak se stalo, že připravoval ke konfirmaci Masarykovu dceru Alici a učil náboženství jeho syna Jana. Mladý vikář navštěvoval své konfirmandy i v rodinách a zajímal se i o jejich rodiče. Zdá se, že již tehdy Masarykovy zaujal svou ryzostí a opravdovostí, s níž přinášel živou víru v Krista.
K dalším kontaktům došlo o několik let později. Během farářské služby na valašské Hrubé Lhotě se Urbánek dostal do konfliktu s nadřízenými v otázce křtu nemluvňat. Když tuto praxi pro svědomí zcela odmítl, byl v lednu 1898 suspendován. Odešel do Prahy, kde dlouho marně hledal práci. V těžké situaci mu Masaryk nabídl možnost přispívat do časopisu Naše doba. Po dva roky byl honorář za tyto články jediným příjmem Urbánkovy rodiny. Teprve v roce 1900 byl přijat do služeb Svobodné církve reformované.
Dalším momentem byly události z doby 1.světové války, kdy TGM v zahraničí vedl odboj. Když v březnu 1915 zemřel jeho syn Herbert, žádný z evangelických farářů neměl odvahu vykonat pohřeb. Charlotta Masaryková se proto obrátila na Urbánka, který se obřadu ujal a i po té zůstal s rodinou ve spojení a i hmotně ji podporoval.
Když se pak TGM vrátil do vlasti, neváhal Františku Urbánkovi za pomoc jeho rodině poděkovat. Jeho dcera Alice pak často zvala žižkovského kazatele do prezidentovy rodiny, aby četl z Bible a text i vykládal. Podle všeho si prezident velmi vážil Urbánkovy biblické určitosti a svědecké otevřenosti. Po smrti paní Charlotty v roce 1923 pak Urbánka požádal, aby četl na jejím pohřbu stejné texty jako při pohřbu jejich syna. O stejnou službu pak o čtrnáct let později požádal Jan Masaryk při pohřbu TGM a patrně s jistou nadsázkou si při vyjádření vděčnosti „předobjednal“ tuto službu i pro svůj pohřeb. Ani jeden z nich jistě nepředpokládal, že - po Janově tragické smrti v březnu 1948 – k něčemu takovému skutečně dojde. Když František Urbánek pohřbíval čtvrtého člena Masarykovy rodiny, bylo mu 82 let a do konce vlastního života už mu zbývalo jen sedm měsíců.Nové misijní obzory
Zájem Jednoty českobratrské o šíření evangelia se nikdy neomezoval hranicemi Čech a Moravy. Již v dobách předválečných rozvíjela církev (ještě pod starým jménem) svou činnost i v oblastech vzdálenějších. V roce 1898 vznikl prací kazatele Václava Cejnara sbor ve Vídni, o něco později zde vznikl i druhý český sbor, který ovšem zanikl za 1.světové války. Poměrně úspěšná byla rovněž práce mezi česky mluvícími potomky exulantů v oblasti Lodže, Zelowa a Žyrardova v tehdy ruské části Polska. V Lodži a Žyrardově vznikly počátkem století i sbory, oba ovšem rovněž zanikly po 1.světové válce. Podobnou délku trvání zaznamenala i služba českým exulantům v Delmenhorstu u Brém, kde vznikl v roce 1906 samostatný sbor. Ani tato práce ale nepřečkala válečné zemětřesení. Jen o něco delší trvání měl sbor mezi českou menšinou ve Svaté Heleně v dnešním Rumunsku. Významné bylo ovšem působení kazatele Antonína Chrásky ve slovinské Lublani, který přeložil celé Písmo do slovinštiny.
Vznik republiky nově povzbudil misijní snahy na Slovensku, kde již dříve působilo několik probuzeneckých skupin. Snahy o spojení církve s těmito kruhy však nevedly k úspěchu, a tak se Jednota českobratrská rozhodla pro samostatnou práci. Na Slovensko byl vyslán coby misijní pracovník Josef Krapáč, který se po nějakém čase rozhodl pro založení sboru v Medzanech u Prešova, kde byla již půda připravena duchovním probuzením. Sbor byl založen v září roku 1923, v listopadu se pak přesunul do modlitebny v Prešově a brzy založil i několik stanic.
Počátkem 20. let se začal formovat také sbor v Bratislavě, kde rovněž působilo několik probuzeneckých společenství. Když se pokus o jejich sjednocení nesetkal s úspěchem, iniciovala v roce 1924 skupina převážně Čechů kolem bratra Václavíka založení stanice brněnského sboru Jednoty českobratrské. V roce 1928 se stanice změnila na samostatný sbor.
Stranou zájmu ale nezůstala ani Podkarpatská Rus. V Mukačevě působil coby zaměstnanec úřadu sociální péče bratr Pavel Černý, který získal Františka Urbánka pro sociální práci v této nejvýchodnější části republiky. Církev zřídila v Mukačevě knihovnu a vyslala sem rovněž několik dobrovolnic, které se zapojily do práce Československého červeného kříže, především do péče o sirotky v několika dětských osadách. V roce 1926 pak žižkovský sbor převzal osadu ve Svaljavě do své péče a zřídil zde sirotčinec. Podobná práce byla založena i ve Velkém Bočkově, kde později vznikl i sbor. Všechno toto úsilí ovšem násilně narušil rok 1939…Čtyři artikuly
Již od počátku se v dokumentech Svobodné církve reformované objevují přinejmenším čtyři podstatné skutečnosti, které svobodní vnímali jako důvod k samostatné církevní organizaci a také smysl své existence. Kazatel František Urbánek, jejž citujeme níže, inspirován husitstvím, později nazýval tyto čtyři skutečnosti „čtyřmi artikuly“, na nichž církev stojí.
Prvním je vyznavačské přesvědčení, že členy církve mohou být jen lidé, kteří vyznávají víru v Ježíše Krista jako svého Spasitele a z moci Ducha nesou ovoce nového života. „Nejde nám o to, aby lidé byli pouze pobožnými, nýbrž určitě a jasně aby byli ujištěni, že jsou vykoupeni, že přijali Pána Ježíše za svého Spasitele … Naší snahou není vychovat pouze lidi mravné … mravnost jest nutný následek spojení s živou osobou Kristovou.“
Za druhé církev přijímala jako jediný neomylný základ a pravidlo víry a života Písmo coby inspirované Boží slovo, které je autoritou, jíž se církev musí cele podřizovat, protože za ním stojí autorita Boží. „Je to kniha Boží, osvědčená v dějinách i zkušenosti jednotlivce. Vznikla pod zvláštním vlivem Ducha svatého a zůstává pod jeho vlivem, i když se z ní čte a káže … Ovšemže musíme dát pozor na hlas Ducha v nás, je to týž Duch, jenž nás probouzí, ponouká výše, týž Duch mluví z Bible. Není suchou literou tomu, kdo dá místo působení Jeho ve svém srdci.“
Svobodní za třetí trvali na konání kázně, na uplatňování Božího řádu v církvi, jinými slovy na skutečnosti, že křesťanovo vyznání se musí projevovat proměněným způsobem života, že svůj vykoupený lid Kristus volá k závaznému následování.
Čtvrtou skutečností je princip nezávislosti církve na státu. Království Boží není z tohoto světa, stát proto nesmí zasahovat do vnitřních věcí církve, nesmí zkracovat Kristovo královské právo. A naopak, křesťané mají být příkladnými občany, ale cíle církve jsou pouze duchovní, nikoliv politické.
Tyto čtyři skutečnosti neměly být jen vyznáním, měly být i zdrojem proměny jednotlivých lidských životů, tak aby církev byla solí země a světlem světa. I dnes proto inspiruje Urbánkova burcující otázka: „Uvažte sami, jakých lidí národ náš potřebuje. Takových silných karakterů, lidí s probuzeným citlivým svědomím, jež při každém činu počítá se svou zodpovědností před Bohem, živým a svatým – anebo jen dobré církevníky, kteří si odbudou kostel, nějakou pobožnost a svůj obchod, svoji živnost vedou dle zásad starého, sobeckého člověka?“První republika
Období první republiky bylo předně obdobím nečekané svobody. Hnutí Pryč od Říma vyvedlo z katolické církve desetitisíce lidí a církve evangelické se ocitly před netušenými možnostmi náboru nových zájemců. I Jednota českobratrská byla v tomto pokušení opustit svoje eklesiologické důrazy a otevřít se těm, kteří odešli z katolické církve často spíš z politických důvodů.
Dvacátá léta se ovšem vyznačují naopak tendencí ještě zřetelněji zpřesnit probuzeneckou pozici. „Návrat ke Kristu je věcí pro nás nejdůležitější. Zvěstovat to životem i slovy a tvořit krásnou církev Pána Ježíše v národě našem pokládáme za své poslání,“ uvádí například prohlášení Rady JČ z roku 1919. Jednota tedy zpevňuje vlastní pozice. I onen odkaz ke staré Jednotě bratrské je programem větší vyznavačské určitosti a také novým zdůrazněním potřeby posvěcení a rozvoje duchovního života. Namísto překotného přijímání nových členů zavádí nový Řád v roce 1926 dokonce trojí stupeň členství: čekatelství, přípravné členství a členství plnoprávné. Čekateli se mohou stát ti, kdo hledají duchovní zkušenost obrácení ke Kristu a stojí o společenství Božího lidu. Takoví mají být vyučováni v biblickém učení a zásadách Jednoty. „Když pak čekatelé vyznají, že dosáhli z milosti hříchů odpuštění, jistoty spasení a nového života, mohou se státi členy přípravnými. Přípravní členové, kteří se osvědčili, mohou potom přijati býti jako řádní členové do sboru.“
Po neúspěšném pokusu o sjednocení probuzeneckých evangelíků pod odkazem staré Jednoty bratrské z roku 1919 přinesly další roky spíš odstup od ostatních a zpevňování vlastních pozic. Když např. v roce 1927 vznikl Svaz evangelických církví, Jednota českobratrská se nepřipojila...
Léta třicátá přinášejí ale znatelnou změnu v přístupu. Ve vztahu vůči ČCE měl velký význam rostoucí vliv jejího teologa J.L.Hromádky, který z podnětů teologie K.Bartha přinášel výrazný kurz revize některých liberálních východisek a také větší otevřenost pro pietistické a probuzenecké důrazy. Hromádkovy přednášky na Husově bohoslovecké fakultě byly Radou JČ doporučovány kazatelským kandidátům, některým se otevřela i cesta ke studiu na fakultě. Výrazným zastáncem změny kurzu byl František Urbánek a byl to mj. i jeho vliv, který způsobil, že konference uložila Radě, aby zahájila jednání o vstupu do výše zmíněného Svazu evangelických církví. Zásady církve zůstávaly stejné, ale rostla otevřenost vůči druhým a ke spolupráci s nimi.
Jednota českobratrská (1919)
Vznik republiky a konec války přinesly bouřlivé politické a sociální změny a vzedmuly vlnu národního nadšení. Široce sdílený pocit národního osvobození se výrazně projevil i v oblasti náboženské. Odpor vůči poražené monarchii se namnoze spojoval i s odporem vůči katolické církvi, jež byla s vládnoucí habsburskou dynastií úzce spjata, a vyústil v rozsáhlé výstupové hnutí. Evangelické kruhy, ale i široká veřejnost se – i vlivem Masarykova konceptu českých dějin - často nadšeně hlásily k odkazu české reformace, a zvlášť Jednoty bratrské. I v tom však obvykle převažovaly především národní a antikatolické důvody.
V této souvislosti ale rovněž sílilo volání po sjednocení všech evangelíků. Dvě největší evangelické církve, reformovaná a luterská, se na konci roku 1918 spojily a později přijaly název Českobratrská církev evangelická. Touha po jednotě ale nebyla cizí ani menším denominacím, včetně Svobodné církve reformované, pro něž ovšem program právě spojené církve byl teologicky liberální a málo vyznavačsky určitý. Již v září 1918, vydala konference SCR prohlášení, v němž vyjádřila svou příbuznost se zásadami staré Jednoty a vyzvala všechny věřící k jednání o spojení všech, kteří se k těmto zásadám hlásí, v jednu silnou Jednotu. Za biblicky podstatné skutečnosti prohlášení označuje „čtyři artikuly“: Církev tvoří ti, co přijali vykoupení v Kristu, církev se řídí pouze Písmem, podle Písma uplatňuje biblickou kázeň a je nezávislá na státu.
Když pak vytvoření ČCE a její směřování přineslo pro probuzenecké kruhy spíše zklamání, byla zamýšlená porada věřících skutečně svolána. 28.ledna 1919 se tak do Soukenické sjelo na 200 zástupců – kromě SCR členové Jednoty bratrské (ochranovské), baptisté, příslušníci slovenského Modrého kříže i další stoupenci probuzenectví. Přes velmi nadějné výsledky konference přinesl ale další vývoj neúspěch a ke spojení nedošlo.
Touha viditelně se přihlásit k národem ceněnému odkazu staré Jednoty potom v SCR definitivně převládla na konferenci v květnu 1919, když zvítězila myšlenka se k tomuto odkazu přihlásit i změnou jména. Tak se ze Svobodné církve reformované stala Jednota českobratrská. Staromilské zahledění do minulosti ale bylo to poslední, oč mělo jít: „Přijímajíce toto jméno, přijímáme dědictví otců a chceme v národě našem jako oni věrni býti Bohu a následovati v živé víře Pána Ježíše… Zvěstovati evangelium životem i slovy a tvořiti krásnou církev Pána Ježíše v národě našem pokládáme za své poslání.“