Na počátku 20.století se v Čechách a na Moravě objevují stoupenci duchovních hnutí, která zde rovněž zapouštějí své kořeny a svými specifickými důrazy vzbuzují nové otazníky i kontroverze. Rovněž i SCR prožila v této době (ve dvou vlnách) bolestnou roztržku, a to vlivem vznikajícího letničního hnutí.
V době první vlny napětí (1907-1909) bylo letniční hnutí vlastně čerstvě narozené, ale rychle se ze svého rodiště v USA šířilo i do Evropy, kde v rámci probuzeneckého hnutí (z nějž samo vzešlo) vzbuzovalo velmi kontroverzní reakce. Probuzenecké kruhy u nás přišly do kontaktu s tímto hnutím vlivem německého luterského pastora Jonathana Paula.
Pražský sbor pod vedením Aloise Adlofa v tomto období žil touhou po probuzení. V této již i tak intenzivní duchovní atmosféře, jak se zdá, někteří členové sboru přijali letniční impulzy jako krok žádoucím směrem. Tento postoj byl však vedením sboru vcelku laskavě, ale jednoznačně odmítnut. Rovněž i časopis Mladý křesťan (Adlof byl redaktorem) před „jazykovým“ hnutím varoval. Hlavní kritika mířila jednak proti zdůraznění zvláštních projevů (mluvení jazyky, prorokování), jednak proti bludnému učení, že křesťan může dosáhnout bezhříšného stavu dokonale čistého srdce, být jako Adam před pádem. Vedle toho vytýkal Adlof letničním stoupencům i jistý pocit duchovní nadřazenosti a nesnášenlivosti. Na druhou stranu ale neváhal zdůrazňovat jejich nadprůměrnou pracovitost a obětavost pro práci na Božím díle a z obou stran obecně byla patrná snaha zachovat dobré vztahy. Ani intenzivní komunikace mezi oběma skupinami ovšem nevedla k řešení a stále více se ukazovalo, že jednota nebude možná. V květnu 1908 se proto devatenáct stoupenců hnutí rozhodlo vystoupit ze sboru a založili sbor nový pod názvem Záchranný spolek Tábor. Celkový počet vystoupivších nakonec dosáhl čísla 45. Přestože se nadále považovali za součást církve, konference SCR svým usnesením z 31. 5. 1908 tento nárok odmítla.
Na postoj SCR mělo určující vliv i tzv. Berlínské prohlášení (1909), v němž se vůdci německého probuzeneckého hnutí ostře od letničních distancovali a vyjádřili názor, že jde o hnutí „nikoli shora, nýbrž zdola“. SCR text prohlášení vydala (1910) s obsáhlým komentářem, který rovněž hnutí odmítá s obavou, že jde o „cizího ducha“. I když napětí trvalo ještě nějaký čas, lze říci, že oddělení letničních nakonec přineslo postupné zklidnění situace. Problém se měl ale objevit znovu, vyhroceněji, po konci světové války.
Žádné komentáře:
Okomentovat