„Stav sboru je velice bídný; o lásce se stále hovoří, a ti, co hovoří, ji nemají. Tak jakoby Pán nás opustil. Vnitřní únavy, rozbroje, hořkosti, klepy – a žádné požehnání. Vinice Páně rozryta.“ Těmito slovy popsal pražský sbor Alois Adlof v září 1886. Bylo mu 25 let a měl se tu ujmout práce vedle misionáře Clarka. Cítil se slabý a nepřipravený pro tak náročnou službu. Ale vstoupil do zápasu o sbor s důvěrou v Boží moc a s láskou ke Kristu i k lidem. A díky Boží milosti se mladé společenství začalo duchovně uzdravovat a obnovovat.
Adlof ovšem nebyl jediný kazatel, který se s tímto postojem pustil do práce, dr. Clarkovi se podařilo získat další spolupracovníky. Práce v Táboře se v roce 1882 ujal Josef Kostomlatský a již v roce 1885 se místní společenství osamostatnilo. Z Tábora se rovněž rozvinula práce v Písku a Českých Budějovicích. Dalšími spolupracovníky se stali František Rybář, působící nejprve s Kostomlatským v Táboře a později ve Stupicích, a Josef Melichar, který pečoval o stanice na předměstích Prahy. V roce 1888 došlo ke spojení se sborem svobodné evangelické církve v České Skalici, který se odtrhl od sboru Balcarova. Se sborem přibyl do řad církve i staronový spolupracovník Václav Vališ. Když se v roce 1889 oddělil od pražského sboru sbor na Vinohradech, byl právě Vališ zvolen jeho kazatelem. Z mnoha dalších služebníků jmenujme ještě alespoň misionáře Johna S.Portera (od 1891) a Františka Urbánka, který v roce 1896 nuceně odešel z reformované církve a v roce 1898 se stal Adlofovým spolupracovníkem v Praze.
V roce 1889 čítala členská základna v pěti sborech 296 členů a 104 dětí. O rok později se konala první společná konference zástupců sborů a bylo ustanoveno, že od té doby se bude konat každoročně.
V roce 1892 přibyly dva sbory. Podařilo se překonat rozdělení v Bystrém, jež vzniklo ještě za Balcarova života, a sjednocený bysterský sbor o 115 členech se stal součástí SRC. Druhým sborem bylo malé, původně metodistické společenství na Kladně. V dalších letech počet sborů dále rostl (Náchod, Hradec Králové, Plzeň, Smíchov, Trutnov, Husinec, České Budějovice, Vídeň, Hrubá Lhota, Žižkov, Brno), ne všude se ovšem dařilo stejně dobře, na mnoha místech práce čelila obtížím různého druhu a 3 sbory musely být dokonce zrušeny. V roce 1903 měla církev 15 sborů a zhruba 1300 členů a 500 dětí. Zůstávala jen relativně malou vyznavačskou skupinou, svoje právo na existenci však obhájila.
Žádné komentáře:
Okomentovat