středa 14. dubna 2021

Od misie k instituci

 

Zakladatelé vtiskli církvi do základů kongregační přesvědčení, jak má být církev spravována. Jeho podstata spočívá v tom, že každý jednotlivý sbor je církví v plném smyslu a jeho jedinou hlavou je Kristus. Sbor se tedy má samostatně a nezávisle spravovat Písmem pod vedením zvolených starších a faráře (kazatele) a nemá podléhat žádné jiné, vyšší, nadsborové lidské autoritě, ať státní či církevní.

Spolu s růstem církve a vznikem dalších sborů bylo ale stále patrnější, že vedle důrazu na autonomii sborů je třeba hledat i prvky, které by zvýraznily rozměr jejich sounáležitosti a jednoty. Prvním signálem bylo od roku 1889 každoroční svolávání konferencí kazatelů a delegátů sborů.

Vedle tohoto napětí spolupůsobil ale ještě jeden faktor. Řízení církve prakticky vykonávalo vedení misie, na jejíchž finančních zdrojích byla církev závislá. Sílila ale touha po tom, aby se na jejím řízení více podíleli domácí zástupci.

V roce 1898 se proto poprvé objevil návrh na vytvoření církevního výboru, který by se spolu se zástupci misie podílel na správě církve. Návrh byl ovšem konferencí odmítnut, a místo toho byli zvoleni dva zástupci, s nimiž by se misionáři pouze radili. Problém tím ale vyřešen nebyl a zanedlouho dozrál čas ke změně. Již konference v roce 1903 odmítla volit výbor osobní povahy. Misionáři proto vybídli sbory, aby zvolili tři delegáty, kteří by spolu s nimi vypracovali návrhy na změnu církevního zřízení (řádu).

Vypracovaný návrh byl předložen nezávislé tříčlenné komisi, prošel diskuzí mezi sbory a na jejím základě byl upraven. Na konferenci v roce 1904 pak bylo nové zřízení přijato. Hlavní změnou byla závaznost usnesení konference pro jednotlivé sbory a ustavení církevního výboru coby poradního a výkonného orgánu konference. Jeho úkolem bylo provádět konferenční usnesení, radit sborům, působit k bratrské jednomyslnosti, vyhlašovat dny pokání a modliteb, zastupovat církev navenek, vydávat potřebné tiskopisy, připravovat program konference, podávat jí zprávu o své činnosti a ustanovovat vizitátory k vizitacím sborů. Výbor byl volen na jeden rok a byl pětičlenný – dva zástupce měla misie, tři byli kazatelé.

Po necelém čtvrtstoletí existence se SCR odvážila učinit poměrně velké změny ve svém řádu, které ale viděla jako potřebné a životem církve vypůsobené. Jak to vyjádřil J.S.Porter, byla při tom vedena dvojím přesvědčením: že církevní zřízení musí být založeno na zásadách Božího slova a musí odpovídat současným okolnostem.

Žádné komentáře:

Okomentovat