středa 14. dubna 2021

Pane, nauč nás modlit se VII: S Kristem na cestě

Dnes se, milí přátelé, naposledy zamýšlíme nad Lukášovým evangeliem v rámci série Pane, nauč nás modlit se. A ten dnešní příběh nás přivádí na cestu a setkáme se v něm se třemi poutníky. Jak ale uvidíme, nebude to žádné běžné, natož sváteční putování. Naopak, je to cesta plná zmatku, bolesti a znepokojivých a palčivých otázek. Ale jak už to s vyprávěními evangelia bývá, není to jen pozvání k poutavé a inspirativní četbě. Když se do něj začteme s pozorným nasloucháním, možná po chvíli zjistíme, že jsme součástí toho příběhu a že ta cesta oněch poutníků z evangelia v mnohém není nepodobná té naší cestě. A i dnes budeme číst o modlitbě, o rozhovoru s Kristem na cestě.

1. Když je vše v troskách

Toho rána prvního dne po sobotě se dva z učedníků, Kleofáš a ještě jeden ze širšího kruhu Ježíšových přátel, ocitnou na cestě do Emaus. Svátky skončily a oni se zřejmě vracejí domů. Tuhle cestu v životě již jistě absolvovali mnohokrát, ale tentokrát je to cesta docela jiná než dřív.

Prožili nejhorší svátky, nejhorší pesach svého života. Všechno, co toužebně očekávali a co se ještě před pár dny zdálo být už úplně nadosah, jejich nejbytostnější naděje, to vše se úplně zhroutilo. Ve svém životě patrně neměli nic, do čeho by se tak ponořili celou svou bytostí, do čeho by vložili celé své srdce, čemu by se tak vroucně odevzdali. A teď z toho všeho zbyly jen trosky. Předevčírem se jim zhroutil úplně celý svět. Ten, kterého milovali a od nějž tolik čekali, byl potupně popraven na kříži jako ten nejšpinavější zločinec.

Prožívají bolest, zármutek a zoufalství. Zároveň ale jejich mysl také naplňuje zmatek a pochybnosti. Ty vyrůstají ze skutečnosti, že ten den začal opravdu podivně. Ještě za tmy šly některé ženy z jejich společenství, aby pomazaly Kristovo tělo vonnými mastmi, ale nalezly hrob prázdný. A dokonce mluvily o tom, že viděly anděly, kteří jim oznámili, že Ježíš žije. To byla ohromující zpráva. Někteří z učedníků šli k hrobu a viděli, že je prázdný. Ale nikdo z nich Ježíše neviděl. Takže kdo ví, jak to je.

Vlastně si nejsem jist, jestli se můžeme plně vcítit do toho, co tito dva zoufalí trosečníci na cestě prožívají. Ale koneckonců i my již rok žijeme ve světě, v němž se otřásá a možná i hroutí leccos, na co jsme byli zvyklí a co jsme donedávna považovali za své neotřesitelné jistoty. Možná, že i my máme zkušenost s tím, že se sesypalo něco, do čeho jsme vložili velká očekávání, možná i spoustu energie, úsilí, nebo dokonce modliteb, že se zbortilo něco, co pro nás bylo velmi důležité, co nám bylo drahé. Anebo se vlivem okolností ukázalo, že věci budou třeba úplně jinak, než jak jsme snili a plánovali. Musím např. říct upřímně, že jsem si tedy opravdu nepředstavoval, že závěr svojí služby na Šeberově prožiju v tomhle podivném bezčasí. A jen doufám, že ještě zažiju lepší chvíle… Možná, že přece jen v lecčems máme podobnou zkušenost jako ti učedníci, i my jako bychom byli na cestě do Emaus, pryč z Jeruzaléma, kde jsme čekali velké věci, osiřelí trosečníci tápající po pevné půdě pod nohama.

2. Společník, který se k nám přidává

Naši dva poutníci mají plnou hlavu i srdce toho, co prožili. Rozmlouvají o nadějích, které měli, o ukřižování a smrti, prázdném hrobu i podivných zvěstech. Avšak jako by nemohli nalézt smysl toho všeho. Jdou cestou, která sice má svůj cíl, a přesto je vlastně bez cíle, protože i když se ti dva vrátí domů do Emaus, tak nakonec, co tam, když se vám všechno zbortilo. Ale jak tak jdou, ztraceni na té cestě, kterou tak dobře znali, najednou se stane něco nečekaného. Jako by do jejich temnoty zablesklo světlo. Ale není to ono pověstné světýlko na konci tunelu, o němž už asi půl roku blouzní a jímž nás mediálně chlácholí naši přední mikromanažeři. Je to světlo skutečné naděje. Lukáš nám to podává nepateticky a úplně prostě: A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Připojuje se k nim právě v téhle situaci, v níž jsou, a jde s nimi tou jejich cestou do Emaus. Takový Ježíš je. Hledá ztracené a bloudící. Hledá ty, co se ztratili na svých cestách, hledá ty, co jsou zavaleni starostmi života, jejichž naděje už jen plápolají nebo úplně zhasly. Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, jejichž duch je zdeptán. (Ž 34) Tak se i dnes živý, vzkříšený Ježíš k nám připojuje i v našich temnotách, v našem zoufalství, na cestě zborcených nadějí a snů. A jde tou cestou s námi.

Učedníci ho ale nepoznali. Něco jako by bránilo jejich očím. Jejich oči byly drženy (orig.). Možná je to zármutek, co jim brání Ježíše poznat, i když jde přímo vedle nich. Nevěřili, že Ježíš žije, nepočítali s tím, že by bylo možné ho potkat na cestě. To, na co spoléhali několik let, je v nich ještě tak živé, že vnímají jen ty ruiny, co z toho zbyly. Pro nic jiného jako by v nich ani nebyl prostor.

I to možná známe z vlastní zkušenosti, když nás zármutek nebo soustředěnost na to, co se zbortilo pohlcuje natolik, že nedokážeme vnímat, že Bůh je blízko a oslovuje nás. Někdy jsme tak silně upnutí na to, jak by měly věci podle našich představ být, že nedokážeme vnímat, že Pán chce na té naší cestě začít něco nového. Je vedle nás, ale my ho nepoznáváme.    

3. Slovo, které zapaluje srdce

Ježíš ale ani na té cestě do Emaus, ani na té naší cestě není jen jakýsi pasivní společník. Připojuje se, aby oslovil. Jako ten nejlepší přítel, jako ten nejlepší lékař. Oslovuje učedníky, zajímá se o to, co tak palčivě na cestě probírají. Když po Jeho první otázce zůstanou stát plní zármutku a vlastně vyčítavě odpovídají, rozčarováni, že vůbec může být někdo, kdo neví, co se v Jeruzalémě stalo, neurazí se, ani se nenechá odbýt, ale ptá se znovu. Co to bylo? A i když je pro ně vlastně cizinec, získává si tajuplně důvěru, takže mu otevřou svoje srdce. A vlastně obyčejnými slovy mu povědí o svých zhroucených nadějích. To je i po staletích nejlepší lék. Otevřít svoje srdce Kristu. Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží. (1Pt 5,7)

Učedníky ten zážitek Ježíšova ukřižování úplně ochromil. To, co zažili na Golgotě, rozbilo jejich očekávání a naděje napadrť. Poznali Ježíše jako mocného proroka a doufali, že On je Mesiáš, který přinese vytoužené vykoupení Izraele. Namísto toho byl odsouzen a popraven jako vzbouřenec, jako nejšpinavější zločinec. Jsou plní bolesti a zdrcení. Ale také plní zmatených otázek. Prázdný hrob, svědectví žen o vidění andělů a zprávy o tom, že Ježíš údajně žije… Nedává jim to smysl. Byli tak naplněni svými představami o tom, jak by to mělo být, že nejsou schopni věřit ničemu jinému.

Ale ten neznámý poutník, kterému se tak otevřeli, není zmatený a není bezradný. Po té, co mu doslova vylijí všechny bolesti a pochybnosti a zmatenost svého srdce, najednou otázky vystřídá iniciativa. Ježíš otvírá Kleofášovi a jeho příteli Písma. Celý ten příběh Ježíšova utrpení, který zažili a s nímž nepočítali a který je tak zdrtil, vkládá do velkého příběhu, který popisuje Bible. A oni najednou začínají chápat, na pozadí Božího slova, na pozadí Mojžíše a proroků, že ty bolestné věci, mají smysl. To, co selhalo, nebyl Boží záměr, ale jejich mylné očekávání. Věřili z proroků jen tomu, čemu chtěli věřit. Kříž ale není konec. Byl nevyhnutelný. Mesiáš musel trpět, aby na kříži místo nás vstoupil do temnoty Božího soudu nad našimi hříchy. Utrpení bylo podstatou mesiášského poslání. Přišel, aby se stal smírnou obětí za každého, kdo věří. A skrz kříž vešel do své slávy.

Naše představy a plány mohou skončit v ruinách, ale Boží milost, Jeho laskavý a milosrdný zájem v troskách nekončí.   

4. Nová naděje

Když jim Pán takto nově a mocně otvírá Písma, učedníkům hoří srdce. Boží slovo, živě zvěstované Ježíšem, plní jejich srdce novou nadějí. A učedníci velmi stojí o to, aby jejich společenství s tímto stále ještě nepoznaným spolupoutníkem pokračovalo. Proto když dojdou do Emaus, naléhají, aby s nimi zůstal, a pozvou ho domů. A velmi stojí o to, aby pozvání přijal. Kristovo slovo si je zcela získalo svou mocí...

Pak později, u večeře, když Ježíš láme chléb, se jim otvírají oči, Ježíš se jim dává poznat a oni ho poznávají. Poznávají, že Ten, který jim tak živě otvíral Písma, je Ježíš sám. Živý Ježíš! A teprve tento moment, osobní setkání se Vzkříšeným, který jim otevřel Písma a otevřel oči, teprve tento moment v nich probouzí víru. Přece jen je to pravda, ne jen prázdný hrob, ne jen nesrozumitelné zprávy, ale osobní zkušenost. Už to není neznámý poutník na cestě. Je to jejich milovaný Pán, vzkříšený, živý. Nemůžou si to nechat pro sebe! Vstávají a vydávají se i v tu pozdní hodinu zpátky do Jeruzaléma, aby o tom pověděli ostatním. A tam dostávají nové potvrzení: Byl opravdu vzkříšen!

A to je milí přátelé, zdroj naší naděje i dnes. Zdroj naděje, který se neztratí a nevyschne a k němuž můžeme přicházet i dnes. I když se možná mnohé, co jsme milovali, chvěje. I když prožíváme starosti a nejrůznější trápení, daná okolnostmi epidemie, na kterou nikdo z nás nemohl být připraven. Bůh svého Syna, který umíral místo nás, vzkřísil z mrtvých. Ježíš je živý. A tento živý Ježíš je zdrojem našeho života, i když třeba prožíváme bolest těla či duše. Je pramenem naší naděje v životě i umírání.

Neděle vzkříšení je pozváním k tomuto prameni živých vod. A dnešní evangelium nám na příkladu těch dvou poutníků ukazuje cestu. Když se necháme oslovit Ježíšem, který se svou láskou vstupuje i na naše všelijak bludné a zamotané cesty. Když s ním vstoupíme do dialogu, vlastně modlitby, osobně ho oslovíme, a s důvěrou vložíme celý svůj život, takový, jaký je, do Jeho rukou. Když ho pozveme, aby s námi zůstával, když pod Jeho vedením nasloucháme Božímu slovu. Když vyznáváme svoje bloudění, svoje rozčarování i svoje vlastní selhání a hříchy. Když ve společenství s ním lámeme chléb. Když se otevřeme Jeho pravdě, která možná i nečekaně nasvítí skutečnost našeho života. Pak se i naše oči mohou otevřít a my můžeme nově poznat Krista i svoje místo v Jeho příběhu a s novou svobodou vykročit do dalších nelehkých dnů. A být proměněnými lidmi, kteří mají naději. Nejen pro sebe, ale i pro druhé.

K tomu nás zve velikonoční evangelium. Kéž tedy i dnes, jako tehdy učedníkům, Bůh otevře naše oči, abychom mohli vidět očima víry Vzkříšeného Krista. Aby se naše srdce nově zaradovalo. A abychom se stávali lidmi, v jejichž životě bude mít víc a víc prostor Boží království. Lidmi víry, lásky a naděje. Pro druhé, pro svět a k Boží slávě. Amen.

Žádné komentáře:

Okomentovat